Víte, že je ve Vietnamu o 6 hodin více než v ČR? Místo budíku kokrhá v 6 hodin ráno kohout. Pro spousta Čechů stále půlnoc. Neteř ráno uklízí, babička a sestřenice připravují jídlo. Bratr, který se mnou přiletěl tvrdí, že na vesnici žijeme jako králové – v 7 hodin snídaně, v 11:30 oběd a poté odpolední siesta. Nemusíme skoro nic dělat. 🙂
Vesnický život je vskutku tichý a krásný.
Jak už to prostě bývá zvykem u každé „cizí“ návštěvy, jakmile se celá vesnice o našem příjezdu dozvěděla, tak k nám od rána do večera chodí na návštěvy. Řekl bych, že se dokonce musí „objednat“, jinak po chvíli už ani nevíte, kdo je rodina a kdo soused. 😀 Protože tady domy nejsou zateplené, noc bývá studená a fučení větru a různé otravné zvuky zvířat nás v noci nenechá spát. A vyvrcholení špatně prospané noci? Brzy ráno nás opět probudí kokrhání kohouta a navíc pláč dítěte, kterému se nechce do školky. 😀 Mrkněte na následující fotky prostého života na vesnici. 🙂
Návštěvu rodinného příslušníka z dalekých krajin se musí pořádně oslavit. Pozve se celé příbuzenstvo a hoduje se do syta. 🙂
Příprava hostiny na verandě.
Přichází další host!
Jojo, v kuchyňi se už finišuje.
Čekáme na další hosty.
Tak, už jsou tady skoro všichni. Nejstarší členové rodu i sousedství posedávají a diskutují o všelijakých rodinných záležitostech.
Pro ty nejvzácnější hosty u máme i hadí pálenku (máme o alkoholu ve Vietnamu i vlastní článek). 🙂
Hosté nepřijíždějí na žádných luxusních autech, ale na motorkách nebo pešky 🙂
Pohled na hrající si děti je vždy srdce hřející moment.
Fotky z hodování nemám, protože jsem se příliš zaměřoval na všechno to chutné jídlo. 🙂 Co nás dále čeká je cesta, na kterou jsem se tak těšil – konečně poznáme naše kořeny do hloubky. Dojeli jsme k nedalekému malému chrámu, ve kterém se nachází rodokmen rodu Nguyen Huu. Rodokmen je velmi rozvětvený, je 150 let starý a je v něm zobrazeno 9 generací. Po výkladu svých známých jsem zjistil v něm, že jsem vnuk z pátého kolene svého prapra(ještě 6x pra)-dědečka.
Poté jsme se vydali po stopách mého pradědečka, který za dob francouzské války v první polovině 20. století vedl ozbrojenou skupinu partizánů do Laosu, kde společně s dalšími vojáky položili život. Jeli jsme na místní hřbitov, kde jsou vůbec pohřbení všichni padlí vojáci, kteří pochází z okolí provincie Thai Binh.
Pokračuju v tradici kultu předků. Šel jsem pradědečkovi tímto ohlásit svoji návštěvu.
Tohle je památník padlých vojáků, kteří bojovali proti Francouzům a Američanům. Zapíchl jsem tam pár vonných tyčinek, abych projevil úctu a tak trošku jsem je zažádal o přízeň a požehnání do života. 🙂
Na náhrobní desce jsou vytesána jména vojáků – hrdinů, mezi které patří i praděda. Díky jeho zásluhám bylo mému otci umožno v 90. letech odcestovat do Čech a já jsem mu za to nesmírně vděčný.
Kousek vedle jsou hroby pro „obyčejný“ lid. Na fotce vidíme rituál pálení papírových obětin. 🙂
Tady máte jedinou příležitost vidět nedostavěný hrob. Ovšem dávat obětiny se musí ikdyž není hotov.
No jo, máme návštěvu svých předků za sebou. Příště se uvidíme se v posledním díle mého cestopisu! 🙂
Autor fotek a zápisů z cest: Tung
Text upravil: Duc Anh (Aník)
