Aníkovy cesty po Vietnamu #2

Po více než 24h cestování jsem si pomyslel, že mám to nejhorší za sebou a teď mě čeká jen lážo plážo. Mýlil jsem se. Po příletu jsem čekal  v Hanoji spolu s dalšími cestujícími na bedny s dárky u výdeje zavazadel přes půl hodiny, a stále nic. Po úmorném čekání někdo do rozhlasu vytrousil, že už žádná další zavazadla nejsou a aby se všichni v případě ztrátě obrátili na oddělení pro ztráty a nálezy. Ještě, že mám všechno oblečení v ručním zavazadle, jinak bych asi neměl co na sebe :D. Najednou se rozbouřily hlasy naštvaných cestujících, všichni nadávali na „Cathay Airlines“, říkali, že už nikdy nepoletí touto společností, a já se unavený, spolu s dalšími, asi 15 Vietnamci, doplazil k oddělení pro ztracená zavazadla. Všichni se pak hnali dopředu, aniž by si stoupli do řady. Ihned jsem si vzpomněl na tento výstižný obrázek. 

Já jsem ale naštěstí byl jeden z prvních a ihned mě přijala příjemná slečna za monitorem. Jelikož jsem vedl skupinku 6ti dětí (jen jeden obdržel všechna zavazadla), trvalo mi celkem dlouho než jsem vyplnil všechny ty informace o každém cestujícím do formulářích. Po nějaké době mi slečna vydala papíry k podepsání, a já jen doufám, že se bedny najdou a přivezou domů k dědovi.

Známí mě večer po dlouhém čekání hezky uvítali na letišti a jeli jsme k dědovi z otcovy strany, do Hai Duong (60km východně od Hanoje), kde mám být ubytován. Bydlí sám ve vile, protože už je deset let vdovec, přes den se o něho stará teta. Jinak jsem byl mile překvapen, že venku není takové horko. Prý bude do pátku pršet, tak nebude takový vedro jako tomu vždycky ve Vietnamu bývá. Po hodině jízdy autem jsme se nejprve stavili v obchodě s elektronikou pro simkartu, abych mohl být v kontaktu se světem a psát blog. Doma jsem se najedl, vysprchoval a šel spát.

Druhý den jsem byl docela nevyspalý, protože jsem spal u dědy v pokoji. On šetří na elektřině a zapnul klimošku jen na chvíli, po vypnutí vždycky nastoupí strašné dusno a horko v pokojích. Současně jsem ale věděl, že to vypíná, protože nevydrží spát v chladu, jeho staré tělo to nevydrží. Nechal jsem to tak být a usnul až ve 3 ráno. Po čtyřech hodinách spánku mi volal strýc, abych s ním šel na snídani a pak za babičkou z matčiny strany, která má dům o pár set metrů dál. Odvezl mě tedy na místní nejlepší bun cha, fakt bomba.

Babičku jsem neviděl strašně dlouho a vypadá stejně jako před třemi lety. Vyprávěla mi o dědovi, který před rokem zemřel, a také o situaci v rodině ve Vietnamu.

Na oběd jsem se vrátil k dědovi a potkal jsem další známé tváře. Odpoledne pak byla siesta, babička navštívila dům dědy, a všichni jsme tam seděli a povídali si. Konečně jsem taky dostal první komáří bodance, které fakt svědí. Tomu se prostě nedá vyhnout, je to něco jako uvítací rituál, který postupujete proti své vůli :D. No, musel jsem si koupit místní repelent a nějaké léky na to, když ten svůj jsem si nechal v těch krabicích, které mi ještě nedovezli. Později jsem šel večeřet k babičce a zakotvil s bratranci a sestřenicemi u místního chè stanku.

Domů mě pak odvedl bratranec na motorce a já spal společně s dědou tentokrát v pokoji pro hosty. Říkáte si proč nespím sám? Protože vila je velká a a sám spát v pokoji se bojim :D.  Dveře se zde občas samy otevřou, sem tam uslyším nějaký divný zvuky po vile, a vyslechnutí rodičů jak tady straší mi taky zrovna nepomáhá. Proto rád uvítám něčí společnost vedle mě po nocích. Klimoška tady byla, na mé naléhání, zapnutá mnohem déle a já usnul jak mimino. Samozřejmě, že děda nevydržel tu zimu a musel klimatizaci zase vypnout. Ve 4:30 ráno jsem se probudil s celým upoceným tělem. Děda nikde a já si zas zapnul klimatizaci. Už jsem ale neusnul. V tuto dobu se zvířata od vedle probouzí. Psi štěkali, prasata kvíčela a kohouti kokrhali. Pak děda přišel do pokoje a zeptal se jestli s ním půjdu na raní procházku. Starší Vietnamci totiž často vstávají brzy ráno, aby šli na rozcvičku, když je v tuto dobu ještě relativně chládek. Šel jsem tedy v 5h ráno na raní procházku s ním, fakt šílený nápad 😀 ale říkal jsem si: „No co, všechno musím zkusit!“.

Při procházce jsem si říkal, že dědu vlastně vůbec neznám. Ani rodiče mi o něm moc nevyprávěli, jen to, jak měli s celou rodinou bídné dětství na poli. Zeptal jsem se ho tedy na pár otázek ohledně mladí a taky mi toho teda moc neřekl, jen, že dělal skoro celý život zemědělce. Ani vzdělání nemá, vojnu jen tři roky, přičemž vůbec nemusel do boje, a jeho nejvyšší post bylo jako sekretář v radě řízení města. Po hodině chození, v relativně klidných ulicích, jsme si dali banh cuon.

Doma mi pak děda na požádání dal do ruky rodokmen a historii města. Chvilku jsem to studoval, ale moc jsem tomu nerozuměl, neboť tam bylo příliš neznámých a odborných výrazů. Vrhnu se na to později. Jinak celý den jsem si říkal, kdy konečně dostanu svůj první průjem, na který mě tak varovali. 😀 Zatím se držím.

Konečně mi zavolali z letiště, že večer doručí bedny do města. Prý byli v Paříži na letišti, kde jsem prvně přistupoval, a že za to můžou lidi z Czech Airlines.  Po večeři jsem si je šel se strejdou vyzvednout a následující den jsme rozdali všechny dárky známým.

Odpoledne jsme vyrazili vyzvednout bratrance z Německa, se kterým procestuju Vietnam. Cesta a následné čekání na letišti v Hanoji nám zabralo celý odpoledne, večer nám na uvítanou připravili hostinu. Po celým dni obcházení všech známých a ještě cesta do Hanoje nás celkem vyčerpala. Ani v té internetové kavárně mě nenechali dopsat blog, jen do 11ti večer otevřeno (Není divu, když jsem byl posledním zákazníkem a majiteli se chtělo očividně spát). No nic. Brzká zavíračka, brzké spaní. Tyto dny bych nazval: Čekání na kufry a na parťáka na cesty.

Je sobota odpoledne, strašný vedro, a potím se tady v internetové kavárně, kde dopisuju blog. Fotka nahoře je z místního trhu, kde jsem se neodvážil vytáhnout foťák, protože všichni na mě koukali jak jsem bílej, plus každou chvíli na mě mávali, abych si u nich koupil nějakou tu rybu. Ne, díky. Snad až na trhu bude míň lidí, tak vám vyfotím tu rozmanitost zboží a potravin. :] Děkuji moc, že jste dočetli až sem a příští blog bude mnohem zajímavější. Budu plánovat s bratrancem výlet, vyrazíme a konečně se posuneme DÁL!