Zdravím své přátele a čtenáře! Omlouvám se za zpožděné vydání blogu, nějak mi ty soboty nevychází. Nahradíme si to pořádnou náloží informací a fotek. Sedněte si do pohodlné polohy a užívejte Vietnam se mnou!:D
Hoi An, překrásné lampionové město, které leží 40km jižně od Da Nangu, se stalo druhým místem mého dobrodružství po vlasti mých předků. Město bylo od 16. století důležitým námořním přístavem. Usazovali se zde hlavně portugalští, čínští a japonští obchodníci. Díky tomu se zde při výstavbě města smísilo velké množství architektonických stylů. Historické jádro města se dochovalo v autentické podobě do dnešních dnů a je památkově chráněno. Pro svůj jedinečný ráz a zachovalost byl Hoi An v roce 1999 připsán do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Všechny domy ve městě mají střechy evropského stylu. Všude po Vietnamu jsou jinak střechy ploché.
Do města jsme dorazili taxíkem, za něco přes 400,- Kč, v podvečer a hladoví. Hotel jsme si chtěli vyhledat na blind, ale když v prvním hotelu, kde nás taxikář vysadil, nebyly už volné pokoje, a ve druhém nejbližším to stálo 3000,-/noc, vykašlali jsme se na blind a při stmívání jsme každý, sedící na chodníku, hledali na mobilu nejvhodnější hotel v okolí centra. Když už byla tma, konečně jsme si zarezervovali pokoj, a začali hledat někoho, kdo by nás přepravil k hotelu. Po chvilce chození jsme narazili na dva stojící taxíky. Oba nás ale odmítli s tím, že už čekají na jiného klienta. Stejně si myslíme, že nás nevzali jen, protože ten hotel byl celkem blízko a oni čekali na lidi, kteří by za cestu zaplatili aspoň stovku. Nakonec jsme narazili na xe ôm, řidiče, který přepravuje zákazníky na své motorce. I přesto, že jsme byli dva, vzal nás a říkal, že je to třech naprosto normální v Hoi An. Později se ukázalo, že je to pravda. Cesta nás stála 70,- (v průměru dražší než taxík) a nebyla zrovna nejpohodlnější. Pak jsme zažili další šok – první šváb v pokoji. Po nahlášení jsme dostali od hotelu večeři jako omluvu zdarma. Zdarma jsou jinak jen snídaně.
Recepce našeho 3* hotelu. Měli jsme dvoulůžkový za 800,-/noc.
Šváby ve Vietnamu jsou mnohem větší než v Česku a umí prý i létat.
Hovězí, zelenina, vývar a rýže. Je sice hezky prostřeno, ale komáři pod stolem nás nešetřili.
Půjčili jsme si kola z hotelu, které jsou tu zdarma, a vyrazili jsme po jídle do centra. Nestačíme se divit, kolik je tu bílých. Snad každý třetí člověk tady byl ze západu, po občasném pokecání si s nimi bylo jasné, že je tu hodně lidí z Německa.
Lampiony jsou všude po městě.
–
Následující dny jsme navštěvovali kulturní památky a jedli místní specialitky, a nehorázně se přitom potili. Počasí se drželo okolo 35 stupňů Celsia.
Nahoře je Japonský krytý most. Dole vlevo je prodejna dezertu chè.
Místní vyhlášená specialita – kuře s rýží a vývarem jako u pho.
Tenhle pejsek kempil před stánkem bageterie. Když uviděl dva turisty s bagetou v ruce, přiběhl k nim, a vyžebral od nich půlku bagety. 🙂
Nudle, mungo fazolky a kuře. To je středovietnamský Cao Lầu.
Zvláštní pro mě bylo, že ceny na menu a billboardech platí jen pro turisty. Dvě Evropanky si vešly do pouliční prodejny jídla a zeptali se na cenu. Obsluha jim podala menu, kde je napsáno cao lau za 30,-. Zvláštní, my jsme se na cenu ptali taky předem, a měli jsme to samé automaticky za 20,-.
Noční plavba člunem a pouštění svíček s našimi sny. 😀
Náš nejlepší oběd v Hoi Anu typu letní, nesmažené závitky s grilovaným hovězím a banh beo. Toto je proslulá restaurace Ba Le Well. Nejprve jsem si myslel, že to znamená Bà Lê Well, tak jsem tam vyrazil se zvědavostí, co to bude za restauraci, že to nese jméno Lê, jako název mého rodu. Nakonec jsem zjistil, že to je s diakritikou Bá Lễ Well. Význam neznám, ale byl jsem z toho trošku zklamaný. Každopádně jídlo bylo fakt úžasné a nakonec jsme si museli udělat fotku s paní vedoucí a synem. Na konci srpna zveřejním video, kde mám natočený jejich krátký food workshop.
Místní kulturní centrum, dinh.
–
Muzeum, které bylo postavené na počest založení Komunistické strany v 1930.
Nahoře vidíte past na Američany. Au. Dole jsou místní umělecká díla.
Po třech nocí bylo dost Hoi Anu a vydali jsme se na výlet do hinduistického chrámového komplexu již zmiňované čamské kultury v My Son. Vyrazili jsme na motorce a jeli hodinu směrem na severozápad do vnitrozemí.
Vstup nás stál 100,-. Pro cizince to bylo 150,-.
Počátky výstavby zdejších staveb spadají již do 4. století a postupně přibývaly jak chrámy, tak množství dalších staveb jako stúp apod. Pozůstatky chrámových budov dnes tvoří důležitou součást vietnamských památek, přestože byly poškozeny během Války ve Vietnamu. V roce 1999 byl My Son přijat na Seznam světového dědictví UNESCO.
–
Po několika dnech obcházení kulturních památek začínám pomaličku chytat bronz. Co se týče této oblasti, tak Středovietnamcům skoro vůbec nerozumím, furt jsem je prosil, aby se opakovali. Bratranec byl na tom líp, narodil se a žil totiž ve Vietnamu do puberty. Jinak narážíme na stále větší a větší neshody co se týče výběru jídla. Mně stačí obyčejná večeře za dvacku na ulici (docházejí mi peníze) a on by furt jedl v luxusních restauracích, kde máte ceny pomaličku jako v Čechách.
Jo, takto se jede na výlety.
Následující den jsme vyrazili autobusem s lehátky (byl to zajímavý zážitek, obvzláště po shlédnutí dílu A dost! na Stream.cz o nebezpečí těchto autobusů v ČR) do císařského města v Hue, které bylo od počátku 19. století až do konce druhé světové války sídelním městem poslední vietnamské královské dynastie Nguyen.
Jakmile jsme vystoupili z busu, začali na nás xe ôm a rikšáci jeden za druhým hladově mávat a nabízet přepravu. Jenže jsme byli přetíženi zavazadly, v horku a po neustálém odmítání a hledání normálního taxikáře, jsem na ně začal i řvát a posílat do zadnice.
Konečně jsme dorazili do hotelu, kde jsme si zarezervovali pokoj na tři noci. Byl to čtyřhvězdičkový hotel u řeky za 1200,-/noc. Na fotkách vypadal fajn, ale jakmile jsme vstoupili do pokoje, nějak jsme si to rozmysleli a zkrátili si pobyt jen na jednu noc. Vyšli jsme ven na jídlo do restaurace, které bylo drahé, ne příliš dobré. Menu zde bylo stejné jako v předchozích městech. Navíc nás neustále někdo otravoval s prodejem žvýkaček a losovými kartičkami. Byli jsme unavení, hladový, podráždění a já skoro bez peněz. Hue se nám prostě nezamlouval a začalo se nám po Hai Duong stýskat. Po jídle jsme potkali staříka na rikše, který nám nabízel za 150,- jízdu kolem centra a císařského paláce. Nasedli jsme tedy oba dva na sedačku pro jednoho tak, že bratranec seděl dole, kde se dávají nohy, a já normálně nahoře. Jeli jsme tak půl hodiny. Pánovi už bylo prý 68. Byli jsme sice jeho první zákazníci za celý den, ale moc toho nenašlapal. Na fotce vidíte jak se musel přehupovat z jedné strany na druhou, aby vůbec rozjel rikšu. Nakonec jsme mu dali z lítosti dvojnásobek a jeli k hotelu.
Onen starý pán, jehož obličej si budu pamatovat jen já a bratranec.
Ráno jsme si sami zarezervovali letenku na internetu za pouhých 740,-/osobu (minule to stálo 1900,-/os. přes prostředníka). Ještě než jsme odjeli do Da Nangu, odkud jsme odletěli do Hanoje, jsem si stihl omrknout císařský palác a zkusit císařský kroj. 🙂
Můj palác, kůň, sluha a já. :))
Za stovku na minutu císařem.
Hrnec, ze kterého se vařilo pro císaře. Ne, dělám si srandu. Jedná se o bronzový buben, který sloužil k různým rituálům. Když jsem vstoupil dovnitř, viděl jsem i krásný trůn císaře, který mi ale nebyl dovolen vyfotit.
Z toho pili poslední císaři ve Vietnamu.
Zahrady.
Město bylo jedno z prvních zapsané jako kult. dědictví UNESCO.
Phat = Budda
Letěli jsme až večer, ale do Da Nangu to byla celkem dálka, a tak jsme si pronajali osobní auto, které nás odtud odvezlo na oběd, pak ještě do hrobky otce posledního císaře na okraji města, Svatyně Khai Dinh, a nakonec na letiště do Da Nangu. Řidič s námi strávil celé odpoledne a zaplatili jsme mu za to dohromady 1000,-.
Ohromné schody do hrobky.
Sochy byly vytesány 20. st. ve Francii a převezeny do Hue.
Trošku srandy musí být.
Jeho hrobka, stolek a hodiny.
Nahoře máte jeho oltář.
Do Hanoje jsme přiletěli až o půlnoci, ještě s půl hodinovým zpožděním, kde nás vyzvedl strýc a jeli jsme domů. V Hai Duongu jsme načerpali síly, a rodiče mi poslali další peníze. V příštím blogu se těšte na další kuriozity z rodiště mého rodu, na hlavní město Hanoj a nakonec na zátoku Ha Long, kam jsme vůbec neplánovali, ale když vás známí zvou (jakože nemusíte nic platit), tak nebylo proč odmítat. Děkuji, že jste vydrželi až sem, a nasledanou příště! 😉
