Připravte se na kulturní šok vietnamských rozměrů.
Nejen Češi, ale i já, žasneme nad kulturními zvyky Vietnamců. Ať už jde o vesnické, tradiční namlouvání nebo modernější koketování ve městech, způsob, jakým se tvoří a vyvíjí partnerské vztahy Vietnamců, je velice pozoruhodný.
Myslím si, že jedináčci a prvorození mají nejtěžší život, protože jsou centrem pozornosti rodičů. O námluvách či domluvených svatbách se mluví již v jejich brzkém věku. Domluvené sňatky nejsou formální a mohou nastat kdykoliv. Mluví se o tom například ve chvílích, když se v komunitě rozkřikne, že něčí syn/dcera vyhrál/a nějakou soutěž, dosáhl/a něčeho speciálního, atd. Vietnamci svým dětem pak říkají: „Tak toho člověka si musíš vzít!“ Kromě odlišení se od „průměrnosti“ je předpokladem i „správná“, vietnamská jeskynní výchova a shoda znamení zvěrokruhu.
Tak jako v jiných kulturách chtějí rodiče pro své děti to nejlepší. Při domlouvání sňatků rodiče berou v potaz nejen rodinný status jedince či prestiž a míru bohatství rodiny, ale i to, jak děti projevují úctu k rodičům a starším, jaké je jejich zdraví, a v neposlední řadě jsou to i schopnosti daného jedince. Na vesnicích, kde se všichni znají, je skoro nemožné svému „osudu“ uniknout.
Svatba v pražské restauraci Dong Do
V článku vám budu vyprávět i o své „temné“ minulosti. Bylo to před pár lety v Česku kdy mě rodiče chtěli pořešit domluveným sňatkem s jednou dívkou ze sousední rodiny. Byli jsme spolu seznámeni, když mi bylo 18-19 let. Máti mi furt říkala, abych navštěvoval jejich rodinku, pomáhal jim, jí (šlo o opravu PC a všeho možného), někam slečnu pozval atd. Co mi bylo hodně nepříjemné je to, že o nás věděla celá kladenská komunita Vietnamců. Jejich fórky o naší svatbě a dětech byly zneklidňující až odstrašující.
Situace se vyhrotila před pár lety, kdy její matka začala pravidelně plavat a saunovat s mojí, a tam debatovaly samozřejmě o naší budoucnosti. Její otec párkrát navštívil/překvapil mého otce v obchodě, zmatený mi pak doma furt blábolil. Akci organizovala máti, otci se ale tak nezamlouvala, jelikož již měla českého kluka. Považoval ji tedy za „již rozbalenou“. Většina Vietnamců, jeho nevyjímaje, má konzervativní a úzkoprsé názory.
Já s otcem a jeho kamarády.
Svatba v restauraci Dong Do.
Jednou na vietnamské svatbě mého kamaráda, kde byla i rodina té dívky, mě posadili vedle ní, naproti seděl její otec a z vedlejší strany mě obklíčila máti. Za mnou byla další řada hostů, nebylo tedy možné zdrhnout či si přesednout. Čeho lituji, byla má, možná až moc, upřímná slova: „Promiň, zrovna chodím s Češkou.“. Máti na to okamžitě navštívila JIPku s mrtvičkou. Následné psychické týrání (k fyzickému násilí naštěstí nedošlo) jsem vcelku přežil, jenže další měsíce terno přetrvávalo. Řešením byl útěk do Vietnamu. Dokázal jsem přemluvit rodiče, aby mi koupili letenky, protože se „potřebuju“ doučit vietnamštinu. Vietnamem jsem fakt (ne)trefil jackpot. Celé příbuzenstvo o tom už vědělo. Psychický nátlak byl mnohem intenzivnější… jenže to je jiná „hide and seek“ storka.
Zpátky z obecnému popsání problému. Tradiční, tudíž konzervativní, Vietnamci na venkově preferují starou, tisíce let osvědčenou metodu navazování vztahů bez lásky a duševního souznění. Rodičům nezáleží na tom, jestli se pár má rád. Automaticky vyžadují poslušnost a respekt. Respekt je dokázován tím, že je v domluvené svatbě poslechnou. Něco v duchu: „On/a ji/ho bude mít rád/a, protože se k sobě hodí, jsou to slušné děti a postarají se o sebe.“
Takové myšlení nemají pouze vesnické matky z Vietnamu, ale bohužel i moje. Dodávám pouze, že pokud se matce dotyčná slečna líbí, ať si jí sama veme. 😀 Navíc, čím víc jde technologie dopředu (iPhony, iPady s FB a internetem), tím pokrokovější jsou výzkumné a analytické techniky matek/otců/tet/strejců.
Já s máti.
Naštěstí ve městech tento zastaralý trend ustoupil. Holky si už sami opatrně vybírají své kluky (ty, které rovnou hledají manžela jsou ještě víc opatrnější), tudíž i proto to kluci mají dost ztížené. Každý vztah se musí budovat od začátku. Myslím si ale, že hledat a najít svůj perfektní protějšek je napínavá záležitost, která za to stojí. A Vietnamci, kteří během svého mladého života v ČR nemohli najít Vietnamku (ano, většinou preferují Vietnamky), často hledají tam, kde jich je nejvíce – rovnou ve Vietnamu. Znám nemalé množství vietnamských kluků, kteří letěli do Vietnamu, po měsíci se oženili a po roce už bylo dítě.
Pro mě je to něco nepředstavitelného. Jak člověk během 1-2 měsíců zjistí, jestli protějšek něco nehraje, něco neskrývá či jestli vůbec mluví čistou pravdu? Zastávám názor, že ženy umějí přimět muže, aby si mysleli, že jsou takové či onaké a přitom můžou být absolutně jiné. Vietnamky pečlivě skrývají svoji panovačnost a temperament svým úsměvem či svými opatrnými slůvky (lehounký hlásek bývá klamavý, věřím spíš holkám s kačeřím hlasem – viz moje sestřenka Bé Ha (Stylewithme) :D).
Mám pocit, že vietnamské slečny vyžadují velice rychlý sňatek. Nechtějí totiž, aby se kluk rozhlížel po možnostech a lítal za jinými. Chápu je, jenže pokud slečna něco skrývá, časem vše vyplyne na povrch, vznikají hádky, problémy, které vyústí v rozvod. Ve fázi seznamování/namlouvání by se podle mě mělo jít s upřímností až do morku kostí, vyříkat si během ní všechny přednosti i nedostatky. Když důvěra stále přetrvává, svatba je za rohem.
Jedno moudro: „Jsou-li vysoké nároky na partnera, musí se sám člověk vylepšit do takové míry, aby byl uměrný svým nárokům. Všichni jsme v něčem krásní a inteligentní, jen si to musíme uvědomit.“
Pražská svatba Vietnamců. Rodina ženicha a nevěsty.
